Jdi na obsah Jdi na menu
 

Okénko Honzy Kopala: 155 let od smrti otce moderní české žurnalistiky

1. 8. 2011

            Karel Havlíček Borovský, též Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, (31. října1821Borová u Přibyslavi29. července1856Praha) proslul jako českýbásník, politik a novinář. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů. Přídomek „Bok-h-borovsky_1.jpgrovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).

                S životem a dílem Karla Havlíčka Borovského se již od 60. let 19. století pojí řada mýtů a ideologických klišé, neboť většina českých politických směrů se od jeho smrti pokoušelal Havlíčka přivlastnit a jeho profil upravit k obrazu svému. Do národního povědomí české společnosti se zapsal obraz Havlíčka jako národního mučedníka a bojovníka proti mocenské zvůli. Pojí se s ním základní atributy „pravdy“ a „odvahy“, obdobně jako v případě dalšího národního mučedníka Mistra Jana Husa.
                Karel Havlíček byl především vášnivým a zároveň i racionálním novinářem s kritickým myšlením. Jeho síla spočívala v logické argumentaci a v ironii. Jeho publicistika vykazuje silné znaky antiklerikalismu, přesto však Havlíček nebyl ateista. Svou kritiku katolické hierarchie pojil s úsilím o všeobecnou demokratizaci společnosti. Vedl ostré polemiky namířené proti tisku českých radikálů a velkoněmecky orientovaných německých liberálů a své silné stránky využíval také k obraně konstitucionalismu před vládním tiskem. Havlíček vystupoval proti vídeňské vládě, své čtenáře poučoval o občanských svobodách a sociálních otázkách. V jeho žurnalistickém díle vrcholí období novinářství buditelského a současně vzniká český moderní politický tisk. Charakter, který vtiskl svým novinám, je výrazně nový, usilující o přiblížení a vyjádření aktuálních, závažných problémů jak politických, tak hospodářských a kulturních.
                Jeho politické přesvědčení vycházelo z federalismu a liberalismu českého občanského programu. Havlíček byl zastáncem koncepce austroslavismu a zasazoval se o rozvoj českých zemí v rámci habsburské monarchie. Později si uvědomuje, že austroslavismus zahnal české hnutí do slepé uličky. Přiznává své omyly, hledá východisko. A tehdy začíná jeho velký boj proti nastupující reakci, za demokracii a svobodu. Liberálnímu pojetí se vymykal svým demokratismem, zejména jeho odlišným poměrem ke šlechtě. Žádá zrušení feudálních privilegií, rovnost všech stavů před zákonem a odmítá dvoukomorový parlamentní systém jako nedemokratický.
                Havlíček působil v Pražských novinách v příloze Česká včela, Národních novinách, která sám založil a konečně také v časopise Slovan. Díky svým článkům měl velmi často problémy, ale vždy sebe a své články dokázal obhájit. Byl si vědom svého značného vlivu na veřejné mínění a doceňoval význam autorské osobnosti pro podobu listu. V krátké po rozehnání kroměřížského sněmu prodělal prudký názorový vývoj a stal se nejen nejvýznamnějším novinářem, ale i mluvčím českého národního lidového hnutí. Představoval pro vládu nebezpečného protivníka – agitátora a buřiče, jehož bylo zapotřebí umlčet. Jedině násilím mohl být umlčen tento nekrotný žurnalista, který si dovolil vyslovit reformu celé monarchie, namířenou proti vládním centralistickým snahám.
                Ne náhodou se Karel Havlíček rozloučil se svými čtenáři památným článkem „Konec“ ze „Slovana“, který vyšel 14. srpna 1951. Nalezneme zde mimo jiné i následující stále aktuální slova: „… Avšak tím ještě není ukončena naše činnost, činnost  národu bažícího po uznání, po zákonité volnosti, hlásícího se o své spravedlivé dědictví, nenávidícího všelikou libovolnost… Varujme se jen té promrzelosti, která tak snadně se zmocní člověka, když několikráte bez prospěchu se byl namáhal, promrzelosti, která tak lehce vším praští a mrzuté nečinnosti si hoví, promrzelosti, kterou právě nejvíce chtí vzbuditi všichni nenávidící pravou svobodu… Nečiňme jim po vůli, nedejme se promrzeti. Jest tisícero cest, na kterých můžeme působiti a přispívati ke konečnému vítězství našich zásad, k vítězství strany národní: každá dobrá česká kniha, každý dobře napsaný článek, každé zlepšení v průmyslu, hospodářství atd., získání každého jednotlivého člověka pro naše pravdivé zásady… všechno to zesílí nás, každá taková věc jest hřebík do truhly absolutismu… Říkává se obyčejně o vládách: že se nic nenaučily a nic nezapomněly: národům se ale musí radit, aby hleděly mnoho se naučit a nic nezapomenout!“
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář